BMW 750 Ld xDrive: Služební expres spořivého plutokrata

Ta Budapešť je vážně hezké město, pomyslel jsem si, když jsem zahýbal z bulváru Karóly na Andrássyho třídu. Měl bych si jí koupit. Nebo aspoň kousek. Nějaký hezký hotel, či snad secesní činžák ze začátku století? Je tu vskutku příjemně. Atmosféra zašlé slávy přelomu století se tu mísí s moderním luxusem a, jak zjišťuji po pár odbočeních, s živou kulturou hipsterů v místní židovské čtvrti. Tady někde by bylo správné místo na nemovitost. Dobré restaurace jsou pár kroků odtud, opera nabízí kulturní vyžití na slušné úrovni, obchody na Andrássyho třídě nabízejí všechno, co slušný člověk potřebuje k životu – od kvalitních švýcarských hodinek po oblečení věhlasných značek. Jo, něco bych tu měl koupit.

Z úvah, jestli si raději pořídit vlastní variantu Grandhotelu Budapest nebo se raději začít zajímat o pořízení velkovýrobny čabajek mě vytrhl dotaz spolujezdců, jestli jsem tedy našel nějaké parkování za méně než 10 tisíc forintů. Iluze příslušnosti k vyvolené třídě plutokratů, velkopodnikatelů a oligarchů se rázem rozplynula jako dým ze zapálené stodolarovky.

Já do toho auta vlastně nepatřím. Možná ještě tam, kde sedím – na levé přední sedadlo, místo určené pro nebohého plebejce, kterému je při práci panského kočího krutě dopřáno jen nahlédnout do světa luxusu a okázalosti onoho příslovečného “jednoho procenta”. Pravé zadní křeslo, místo, kde strávila posledních šest hodin tu e-mailovou korespondencí, tu podřimováním a tu zas znuděným sledováním televize má drahá žena, mi zůstane pravděpodobně navždy zapověženo. Ano, můžu si na něj sednout v novinářských autech. Můžu se dokonce nechat vozit někým z kolegů. Ale pořád tam budu jen hostem. Návštěvníkem. Nuzákem, který se přišel podívat do velkého světa.

Abych zmírnil všeobjímající pocit nepatřičnosti, zůstávám raději celou cestu na náš třídenní výlet do Budy a Pešti, jakož i po cestě domů, na sedadle řidiče. Odsud působí 750 Ld o něco méně impozantně. Vlastně si připadám docela jako… v autě. Bez asi tak akru bílého koberečku pod nohama, bez přední sedačky, která se dá stiskem tlačítka odsunout a za rozmačkání nebožáka vpravo vpředu změnit v pohodlnou podnožku, laskající nohy bohatce, bez tabletu pro ovládání sedaček, okenních clon, barev podsvícení, televizí i dalších nezbytností, bez toho všeho je i sedmičkové BMW v té nejdelší, nejdražší a (z dieselů) i nejsilnější verzi zkrátka auto.

V kontextu toho, že se tu bavíme o objektu nabízeném za sumu obvykle vyhrazenou realitnímu trhu (či dopravním prostředkům které plují či létají – testovaný exemplář by stál nepříliš skromných 4 660 000 Kč), může znít označení “auto” téměř pejorativně. Když jsem přemýšlel, co je vlastně reálnou konkurencí pro tento vůz, napadla mě mimo očividných soupeřů, jako je Mercedes třídy S či Audi A8, jen jediná věc. Letadlo.

Jediné, co může racionálně zdůvodnit existenci hyperluxusního sedanu v provedení ostentativně navrženém s ohledem na cestující vzadu a zároveň osazeném dieselovým agregátem pod kapotou, jsou totiž časté dlouhé cesty mezi místy, kde se ještě nevyplatí létat. Ať už jste kapitán průmyslu, špičkový mezinárodní právník nebo obchodník, který se potřebuje pohybovat napříč Evropou i jinde než mezi metropolemi, je takové auto řešením. V kontextu letecké dopravy není necelých 5 milionů vlastně tolik (pokud byste měli létat několikrát týdně a jinak než “dobytčí třídou”) a nájezdy v desítkách či stovkách tisíc kilometrů ročně udělají z naftového motoru rozumnou volbu i u auta, jehož depreciace za prvních několik let bude srovnatelná s cenou slušného bytu.

Ale vraťme se k tomu, že z pohledu řidiče je to méně pozemní obdoba LearJetu a více zkrátka “jen” opravdu velký a drahý bavorák. Pokud jste už jezdili současnou trojkou (kterou testoval nedávno Vavris) nebo ještě lépe pětkou ( o které se důkladně rozepsal Dan), bude vám tu všechno povědomé. Systém iDrive je vlastně stejný, včetně širokoúhlé obrazovky v palubce. Rozložení přístrojů a ovládacích prvků je velmi povědomé – včetně poněkud podivného nápadu doplnit plně digitální přístrojový štít kulatými “rámečky”, které znemožňují jiné než pseudoanalogové zobrazení. Ale možná to má něco společného se snahou tvářit se tradičně a řidičsky.

I většina palubních systémů je podobných jako na palubách BMW pro nižší společenské vrstvy. I pětka dokáže hýřit černou magií v podobě klíčku s displejem, který vám umožňuje na dálku ovládat věci jako je klimatizace či nezávislé topení a samozřejmě také vyparkovat auto z těsného prostoru, abyste se do něj nemuseli protahovat. Ale rozdíl tu přeci jen je. V ostatních BMW se cítíte dobře, opečovávaně a máte pocit, že někdo pečlivě navrhnul všechno na palubě tak, aby to s vámi spolupracovalo.

V 750 Ld se cítíte stejně, ale o něco víc.

Pro okruh jeho potenciálních majitelů to nejspíš nebude nic nezvyklého. Jsou totiž zvyklí, že kolem sebe mají věci i lidi, kteří se jim snaží usnadnit život. Asistenty, kteří čekají na každý jejich příkaz nebo se ho rovnou snaží předvídat. Číšníky trénované tak, aby plnili jejich přání snad ještě dřív, než ho vyřknou. Barmany, jež zbaví nepříjemné povinnosti vybrat si ten správný drink. Komorníky a hotelové recepční, jejichž jediným úkolem je zařídit všechno potřebné, chtěné nebo i jen tušené. Věci, které jsou nejen funkční, ale také krásné na pohled, příjemné na omak a podtrhují pocit výjimečnosti.

A přesně takhle funguje i Sedmička. Bývá zvykem, že luxusní a bohatě vybavená auta jsou snad až příliš složitá na to, aby je člověk za týden testování plně ovládl. I leckteré mnohem levnější vozy skrývají mnoho funkcí, mnoho detailů a mnoho vychytávek, na které za ten krátký čas zkrátka nepřijdete. Proto mě u 750 Ld příjemně překvapilo, že jsem na konci testování nabyl pocit, že umím používat snad vše. Nebo přinejmenším naprostou většinu toho, co auto nabízí.

Částečně to mohlo být zásluhou toho, že cesta do Budapešti a zpět byla ideální situací k prozkoumání všech hraček, všech chytrých vylepšení a všech luxusních vynálezů. Ale především na tom nesou zásluhu inženýři a designéři, kteří tohle auto dokázali navrhnout tak, aby se chovalo jako onen pozorný komorník.

Funkce, kterou chcete, je téměř vždycky tam, kde jí hledáte. Je jedno, jak důležitá či malicherná se může zdát. Začíná to tlačítkem udržování v jízdním pruhu, umístěným přesně tam, kde ho chcete mít, když občas potřebujete aby auto na chvíli dávalo pozor, zatímco vy hodláte věnovat svou pozornost něčemu důležitějšímu než je řízení (samozřejmě jsem v autě za jízdy vůbec nikdy nepsal textovky, nefotil svět kolem sebe ani dlouze nezkoumal navigaci). Pokračuje to přehledným nastavováním všech sedaček nebo tím, jak vám auto na průhledovém displeji promítne i záležitosti jako je volba další nebo předchozí skladby v playlistu (dokonce i když hrajete ze Spotify!). Patří k tomu i způsob, jak vám auto při manévrování ve stísněném prostoru předvídavě nabízí pohledy zrovna z těch kamer, které potřebujete – nebo vám umožní objíždět sami sebe virtuální kamerou kolem dokola, což je věc, kterou stále považuji za zatracenou magii. Ale funguje to. Připadáte si trochu jako v počítačové hře, ale je to naprosto intuitivní.

A podobně si připadáte při řízení samotném. Na dálnici, kde jsme strávili většinu naší cesty, můžete fungovat spíše jako “zodpovědný dozor”. To, co všechno dokáže Sedmička zvládnout sama, vás přesvědší o tom, že autonomní systémy úrovně 3 jsou už nepochybně za dveřmi. Čas pro aktivní zapojení řidiče nastane snad jen když se rozhodnete ignorovat dopravní předpisy nejmenované země a vyzkoušet, jak těžké je najít omezovač rychlosti. Je to snadné, tedy alespoň pokud se před vámi nepletou jacísi nemytí špinavci v podřadných vozech a za vámi nesedí vaše manželka ředitel planety, jehož protesty vás zarazí těsně před kýženým cílem.

Potom ale sjedete z dálnice a vrátíte se do dob, kdy bylo auto nutné opravdu řídit. Tedy, aspoň trochu. Teď už Sedmička nedělá věci za vás. Jen se snaží odhadnout, co právě potřebujete, a nenápadně, nenuceně vám to připraví. Potřebujete zalít celou zatáčku září laserových paprsků, ale neoslnit protijedoucího řidiče? Není problém. Chcete správný kvalt? Chcete, aby se podvozek přizpůsobil situaci a udržoval zároveň pohodlí a stabilitu? Samozřejmost! A co takhle že by vám zadní kola trochu pomohla se zatáčením? Vlastně o tom ani nevíte – až zpětně jsem si uvědomil, že občasné mírně nepřirozené pohyby auta způsobovala právě natáčecí zadní kola – ale zdá se, že řízení je takové nějaké snazší.

Je už dlouho po setmění, máme za sebou dlouhou cestu z Budapešti a právě jsme po opuštění dálnice naposledy natankovali ve Velké Bíteši. Zbývá nám pár desítek kilometrů domů, spěcháme na dobrou kávu v oblíbeném baru, ale zároveň nechceme zbytečně pálit spousty nafty. Volím tedy tempo, které mi v tu chvíli připadá jako “na spotřebu”. Zapínám dokonce úsporný režim Eco Pro a snažím se držet údaj o průměrné spotřebě v rozumných mezích. Ze skvělého sterea Bowers&Wilkins duní David Bowie (a tuhle skladbu už asi budu mít se sedmičkou spojenou navždycky), silnice se příjemně vlní a občasné plížící se auto lze objet lehkým přišlápnutím plynu. Zbytek posádky spí, čte si nebo sleduje televizi a na displeji palubního počítače svítí velmi přijatelná (zvláště na limuzínů vážící přes dvě tuny) spotřeba kolem 7 litrů. Až když se doma v Pardubicích dívám na hodnotu průměrné rychlosti 85 km/h, dochází mi, že to vlastně nebyla tak docela jízda “na dědka”. Zvolna si uvědomuji, kolik oněch ospale se plížících aut jsem vlastně objel a dochází mi, jak tahle věc maskuje rychlost a jak úžasně relaxující záležitost dokáže z cestování udělat.

Verdikt

Chcete-li racionální odpověď na otázku, jestli byste si tohle auto měli koupit, pak je jednoznačná. Neměli. Jestliže se nacházíte v životní situaci, kdy vám do volby automobilu musí zásadně vstupovat racionální úvahy, potom není sedmička auto pro vás – a určitě ne prodloužená a přecpaná výbavou. Asi neexistuje racionální důvod objednávat si příplatkové čalounění v ceně základního Suzuki Ignis, audio téměř za cenu nejlevnější Dacie a nebo vůbec utrácet cenu rodinného domu za sedan, který za pár let ztratí drtivou většinu své hodnoty.

Ale možná jste v jiné životní situaci. Jste člověk, který má dost peněz na to, aby je mohl utrácet za zážitky a požitky, aby se obklopoval luxusem a usnadňoval si tak život. Možná dokonce vyděláváte tolik, že udělat z dlouhých cest relaxující záležitost pro vás udělá z nákupu tak pohodlného stroje racionální věc. V tom případě je 750 Ld auto pro vás.