Auta jako víno aneb o smyslu automobilových recenzí

Možná je to chyba nás motoristických novinářů. Rádi své recenze a testy prošpikujeme odbornými výrazy a technickými termíny. Naše ego nás nutí dávat okolí najevo, jak moc autům rozumíme a nenápadně vystavovat na odiv i to, jak zruční jsme v kroucení volantem. Samozřejmě to ale všechno zabalíme do falešné skromnosti. Napíšeme, že samozřejmě řídit neumíme, protože nejsme Walter Röhrl ani Ayrton Senna, a jsme vlastně úplně trapní, protože nedokážeme vodit oturbenou 911 bokem po Nordschleife. Ale hned na to navážeme rozborem toho, jak se testovaný vůz nechá úplně ochotně vodit bokem s „půlotáčkou kontra na trojku“ a je to tak primitivní, že to zvládne i úplný blbec jako my.

čtenář má mnohem méně času vodit auto bokem po okreskách a můž tak nabýt dojmu, že my novináři jsme jiný druh

Čtenář je ale obvykle nucen chodit do „skutečného zaměstnání“, kde musí trávit pracovní dobu vyděláváním peněz. Z nich potom jistou, často nepříliš velkou, část může věnovat na nákup svého automobilu, stejně jako různých nepodstatných drobností, jako jsou pneumatiky nebo benzín. Má tedy mnohem méně času a příležitostí prohánět silná auta po okreskách, případně se učit, jak je „vodit bokem“.

V ýsledkem je potom v případě mnoha čtenářů dojem, že my motorističtí novináři jsme jakýsi jiný druh, žijící ve svém podivném světě na obláčku, kde nejdůležitější vlastností rodinného kombíku je cit v řízení a MPV musí mít především pedály dobře rozložené pro precizní meziplyny a dobře vyvážený podvozek.

A to samozřejmě není pravda. Po devadesát procent času, když zrovna nebrázdíme okresky, máme i my pisálci na auto vlastně stejné požadavky jako všichni ostatní. Potřebujeme, aby se v něm pohodlně sedělo, vešly se do něj všechny věci, které vozíme s sebou, aby příliš nedrncalo na dlažebních kostkách a výmolech, aby všechny ovládací prvky byly tam, kde je člověk hledá a očekává. Aby všechno bylo promyšlené, sladěné a fungovalo to.

Jenomže jezdíme spoustou aut. Často je střídáme. A hlavně o nich musíme psát, což znamená o nich nejprve přemýšlet. Takže se zamýšlíme nad každou částí a vlastností automobilu, přemýšlíme o tom, jestli funguje jak by měla a jaká je ve srovnání s ostatními auty na trhu. Většinou díky tomu dokážeme rozlišit a popsat ty věci, které běžný řidič přímo nevnímá. Má jen pocit, že se to auto „nějak hůř řídí“, kdežto v tom druhém se „tak nějak lépe jezdí“.

A tady se dostáváme ke srovnání s vínem. Mnoho motoristických pisálků z povahy nebo profesionální deformace vyniká i ve srovnávání a hodnocení jiných příjemných aspektů života. I já bych vás asi dokázal unudit k smrti vyprávěním o tom, jak udělat ta nejlepší míchaná vajíčka nebo hořekováním nad stavem českého restauratérství. Ale pokud jde o znalost vína, jeden ze společensky nejrozšířenějších příkladů snobismu, jsem úplně mimo.

poznám tak maximálně bílé víno od červeného. ale naštěstí mám vzdělanější kamarády

Nejsem abstinent, pokud byste mě snad podezřívali z něčeho takového. Dokonce mám víno rád. Vlastně docela dost rád. A nepochybně dokážu rozeznat dobré víno od špatného. Jenomže to je všechno. Buket, barva a všechny možné příchutě exotického ovoce, dřevěného uhlí či shnilých žab – nic z toho mi neříká ani to nejmenší. Ročníky? Tuším, že když je na láhvi napsaný letopočet, bude obvykle lepší než ta bez letopočtu. A odrůdy? Vím, že tramín červený je ve skutečnosti bílé víno. Ale podle chuti ho stejně nepoznám.

Naštěstí mám pár kamarádů, kteří umí zasvěceně vyprávět o ročnících, odrůdách, buketu, vůni a podobných záležitostech. Když s někým takovým sedím u vína, tak chápu, jak se asi může cítit běžný motorista, když se mu snažím vysvětlit, proč je první generace Focusu mnohem lepší auto než tehdejší Renault Mégane. 

Ale jedna věc funguje stále stejně. I když všechny zasvěcené řeči pustím jedním uchem dovnitř a druhým ven, nakonec dotyčného pokorně následuji k regálu v supermarketu nebo k pultu ve vinotéce, a koupím si to, co on. 

Nevím proč je to či ono víno lepší. Ale faktem je, že je téměř s dokonalou jistotou lepší než cokoliv, co si vyberu sám. Dokonce to ani nemusí být drahé víno. Když naslouchám doporučení, leckdy pořídím dobré víno za stovku nebo méně. Když se snažím o vlastní úsudek? Jsem schopen i za dvě stovky koupit hnusný patok…

dobré auto prostě jezdí lépe a bude vám dělat větší radost ho řídit

A stejné je to s auty. Možná si vy, nebo někdo koho znáte a komu chcete poradit s výběrem, myslíte, že ono špatné auto je pro vás „dost dobré“, protože to stejně nepoznáte. A je možné, že nedokážete zhodnotit cit v řízení či jeho odpor, ani se nikdy nedostanete do situace, kdy byste poznali, jak moc nedotáčivé či přetáčivé je auto na limitu. 

I tak ale poznáte, že dobré auto prostě jezdí lépe. Možná člověk neví přesně proč, ale dělá mu větší radost ho řídit. Cítí se lépe, když z něj vystoupí po dlouhé jízdě. Dělá ty hodiny, které strávíme za volantem, mnohem příjemnějšími a snesitelnějšími. Možná dokonce z nutného zla udělá něco, na co se budete těšit.

Takže, pokud vám můžu poradit jen jedno předsevzetí na rok 2015 (i na ty další), bude to tohle:

Slibte sami sobě, že nebudete kupovat špatná auta. Život je moc krátký na to, abychom jezdili špatnými auty, a dobrá auta nemusí být ani drahá. A my se budeme snažit vám poradit s tím, která to jsou.