Ich bin ein Hotrodder!

Nechci se pouštět do debat o tom, jestli J.F.K. ve svém slavném berlínském projevu ve skutečnosti řekl, že je Berlíňan, a nebo jestli z něj gramatická chyba udělala koblihu. Pojďme se raději podívat na první auto z redakční Garáže a jeho americko-německou osobnost s duchem hot roddera. Podle striktní definice je hot rod americké auto ze dvacátých nebo třicátých let, podomácku a s minimálními náklady upravené tak, aby jezdilo co nejrychleji, bez ohledu na pohodlí posádky. V širším slova smyslu tak ale můžeme nazvat cokoliv, co se drží základní filosofie jednoduchosti a zbavení se všeho nepotřebného ve prospěch rychlosti. a klidně to může být i německé, zvláště pokud jde o něco s tak smíšeným původem jako Opel Admiral A. Opely řady KAD (Kapitän, Admiral, Diplomat) byly vrcholem tehdejší nabídky automobilky Opel a tedy i evropské produkce koncernu General Motors, kterému Opel patří už od dvacátých let. Narozdíl o pozdějších Chrylerů 180 nebo Fordů Taunus a Cortina nabízely kromě "amerických" tvarů také téměř americkou velikost a ve vyšších verzích hlavně americkou techniku. Základními motory u Kapitänu a Admiralu byly sice řadové šestiválce 2.8 litru, ale za příplatek (u nejdražšího Diplomatu standardně) jste si mohli objednat osmiválec 4.6 litru, za oceánem známý jako Chevy Small Block 283ci. U Admiralu a Diplomatu se potom za další příplatek nabízela ještě jeho silnější verze o objemu 327ci (5.4 litru), původem z Chevroletu Corvette. To, že Opel v šedesátých a sedmdesátých letech vyráběl "skoroameriky" s osmiválcovými motory, jsem věděl už dlouho. Nikdy by mě ale nenapadlo vážně uvažovat o tom, že bych si takovou věc měl pořídit. Tedy do chvíle, kdy jsem na mobile.de narazil na inzerát, nabízející Opel Diplomat '66 (nebo Admiral, auto trpí drobnou krizí identity) s osmiválcovým motorem a po kompletní repasi veškeré mechaniky i karoserie. Cena vypadala lákavě, ale vzhledem k mému přebytku starých aut a nedostatku hotovosti mě zaujala spíše věta majitele o tom, že by přistoupil i na výměnu za zajímavé americké auto. Už dlouho jsem se snažil zbavit Fordu Galaxie 500 fastback z roku 1968, ale zájemců, kteří by ocenili původnost, atraktivní karosářskou variantu a big block pod kapotou a nedali místo toho přednost nudnému sedanu s nablýskaným lakem, se pořád nějak nedostávalo. István, majitel hotrodového Opelu, ale hledal přesně tohle – zajímavý projekt na nenáročnou renovaci. Já zase potřeboval něco zajímavého, ale zároveň použitelného jako dopravní prostředek, ne statickou skulpturu a černou díru na peníze. A protože 44 let starý, matně černý sedan s řvoucím osmiválcem naprosto vyhovuje mojí definici praktického automobilu, přišel po několika týdnech vyměňování e-mailů a fotek čas na výlet do dalekých Uher. Spěch a únava z cesty nám bohužel nedovolily lepší prohlídku speed shopu, ve kterém István pracuje, ani hot rodů, customů a muscle carů stojících okolo. Složili jsme Galaxii, zkusil jsem testovací a instruktážní jízdu s Opelem, naložili jsme čtvrt tuny náhradních dílů, automobil a vyrazili jsme k domovu. Cestou zpět to sice několikrát vypadalo, že budeme muset Admiral použít jako záchranný člun, až nám dojde nafta, ale nakonec předvedla 1.9TDi pod kapotou tažné Alhambry svou asketičnost a úspěšně nás dostala domů. Od včerejška je tedy mým primárním dopravním prostředkem Opel z roku 1966  s téměř pětilitrovým osmiválcem, řvoucími výfuky a převodovkou, která přeřazuje s podobnou jemností jako SMG ve sportovním režimu. Jsem blázen? Nejspíš. Za srovnatelnou cenu bych mohl mít spoustu pohodlnějších aut, našla by se i rychlejší auta a možná i taková, která by splňovala obě podmínky zároveň. Nemluvě o bezpečnosti nebo o tom, že v šedesátých letech byla ergonomie jen heslem ve slovníku. Ale jen málo jiných aut dokáže udělat i z cesty do supermarketu takový zážitek. A k čemu je člověku schopnost auta projet zatáčku kosmickou rychlostí, když se může pohybovat poloviční rychlostí a stejně se u toho smát jako idiot? Samozřejmě jsem mohl zůstat u amerických aut, ale to by znamenalo zaplatit mnohem větší sumu za cokoliv ze šedesátých let, a nebo se smířit s modernějším a méně "syrovým" autem. Navíc mě stěhování do centra města přinutilo řešit i tak banální otázky jako je parkování a obávám se, že cokoliv o délce přes pět metrů by znamenalo každodenní velmi dlouhé procházky k zaparkovanému autu. A navíc – osmiválcových, hlučných a rychlých amerik jsou, relativně vzato, spousty. Ale osmiválcový Opel? Zkuste to někomu říct a uvidíte, jak se bude tvářit. Po necelých dvou dnech je asi na nějaký obsáhlý popis dojmů z jízdy příliš brzy, ale určitě se jich dočkáte zanedlouho. A určitě přidám i nějaké zkušenosti z života šílence, provozujícího tohle monstrum jako dopravní prostředek, případně z postupujícího procesu jeho "civilizace" – přeci jen, bez topení a ukazatele paliva asi dlouho jezdit nevydržím…